Stavební památky

Kostely

Jako jedno z nemnoha městeček se Jeníkov může pochlubit hned dvěma kostely - hřbitovním kostelem sv. Markéty a děkanským chrámem sv. Františka Serafínského.

Kostel sv. Markéty

Nejstarší dochovanou stavební památku Golčova Jeníkova představuje hřbitovní kostel sv. Markéty. Svému účelu sloužil již ve 14. století. Písemné doklady o jeho založení však chybějí.
Od počátku doby husitské patřil kostel utrakvistům. Ti zde zbudovali faru, kterou však museli roku 1627 opustit. V Čechách se oficiálním náboženstvím stává tzv. pod jedno a kostel sv. Markéty slouží nyní katolíkům, protože kostel sv. Kříže na náměstí utrpěl v průběhu třicetileté války značné škody.

Roku 1650 nechal generál Goltz zřídit při kostele sv. Markéty katolickou faru. Často však zůstávala prázdná. Tehdy duchovní správu vykonávali kněží z farnosti Vilémov - Klášter s podstatnou pomocí jezuitů z jeníkovské rezidence.

Teprve Leopoldovi Krakovskému z Kolovrat se podařilo roku 1775 zřídit v Jeníkově faru trvale. Zasloužil se rovněž o její povýšení na děkanství v roce 1783. Bohužel tehdy začal úpadek kostela sv. Markéty, protože centrum náboženského dění se přesouvá do kaple sv. Františka z Assisi. Po zrušení jezuitského řádu plní bývalá domácí kaple jezuitů úlohu farního kostela.
Bohoslužby, zvláště o slavných mariánských poutích, se konaly také v loretánské kapli a na prostranství kolem ní. Roku 1800 je kostel sv. Markéty uváděn již jako zpustlý.

Při rozšiřování hřbitova roku 1821 nechává tehdejší majitelka panství Louisa hraběnka Herbersteinová starou stavbu strhnout a zbudovat novou, která je pak rekonstruována roku 1905.

K dalším velkým opravám dochází v letech 1965-1966, naposledy 1995-1996. Kostel sv. Markéty slouží nyní jako smuteční obřadní síň.

Jedná se o jednoduchou kamennou stavbu. Tvoří ji čtvercové presbyterium čili kněžiště a obdélná loď. K východní straně kostela přiléhá čtverhranná věž, zakončená jehlancovitou střechou.

Z původní stavby se dochoval gotický portálek. Zdobí severní zeď kostela.
Pozornost však přitahují hlavně náhrobní kameny. Původně byly umístěny v presbytáři, po opravách v roce 1996 pak rozesazeny v chrámové lodi. Nejstarší pocházejí ze 16. století. Jedná se hlavně o náhrobky rodu Libenických a rodu Robmhápů, jejichž příslušníci vlastnili Jeníkov v průběhu 16. a 17. století.

Děkanský kostel sv. Františka Serafínského

Děkanský kostel sv. Františka Serafínského na severním konci náměstí tvoří jednu z dominant Golčova Jeníkova. Ačkoliv byl postaven až v 19. století, první zmínky o zdejším kostele se datují již do roku 1359. 

Stával prý uprostřed města, v přímé linii před zámkem, tedy v horním rohu dnešního náměstí v blízkosti Staré pošty. Byl zasvěcen sv. Kříži. O době vzniku tohoto kostela nemáme žádné zprávy. Zápis v Jarlochově kronice však uvádí, že roku 1149 (nebo 1150), chtěl olomoucký biskup Zdík slavit v Jeníkově Vánoce.

Proto musel v Jeníkově nebo jeho těsné blízkosti existovat kostel již v polovině 12. století. Vzhledem k tomu, že kostel sv. Markéty je patrně mladšího data, o čemž svědčí nejen stavební pozůstatky, ale i jeho zasvěcení, muselo se jednat o kostel sv. Kříže.

Bitva na Moravském poli, v níž padl Přemysl Otakar II., znamenala nejen zkázu země, ale i zdejšího kostela. Vítězné vojsko Rudolfa Habsburského, které táhlo Jeníkovem k Čáslavi, ho prý vyrabovalo a vypálilo. Vilémovský klášter, v jehož správě se chrám nacházel, nevlastnil dostatek prostředků. Proto k jeho rekonstrukci došlo až ve 14. století.

Kostel sv. Kříže byl zřejmě věřícími užíván méně než kostel sv. Markéty. Pravděpodobně sloužil zdejší katolické menšině, možná jej však využívali utrakvisté, což by vysvětlovalo fakt, že byl kostel dvakrát vypálen v průběhu třicetileté války.

Podruhé kostel vyhořel v letech 1623-1624, když táhlo městečkem císařské vojsko od Prahy na Moravu. Částečné pobořené zdivo však zůstalo naštěstí stát. Martin Maxmilián Goltz chrám v roce 1640 znovu zprovoznil, zasvětil jej však Panně Marii. Původně měl generál v úmyslu zbudovat v Jeníkově nový, katolický kostel. Situace po třicetileté válce, kdy se generál Goltz ujímá panství, však jasně nasvědčovala tomu, že utrakvismu v Čechách již odzvonilo. Změnil tedy faru při kostele sv. Markéty na katolickou a v hřbitovním kostele se začaly sloužit katolické mše.

Od poloviny 18. století se bohoslužby konaly v kapli sv. Františka z Assisi nacházející se při jezuitské rezidenci. Sloužila jako chrám až do výstavby kostela sv. Františka Serafínského, při níž byla stržena. Zbytky jižní boční zdi bývalé kaple tvoří část ohradní zdi děkanské zahrady. Na vnitřní straně jsou dosud patrny výklenky po oknech, na vnější pak bohatě profilovaná římsa a pozdně barokní portálek s prohnutou nadpražní římsou.

Kostel sv. Františka nechává zbudovat v letech 1827 až 1829 hrabě Otto z Herbersteinu v blízkosti loretánské kaple, tak aby kaple k chrámu přiléhala. Jedná se o prostornou, poměrně jednoduchou jednolodní stavbu v empirovém slohu.

Zájem vzbuzuje především empírové kování na dveřích a vnitřní vybavení kostela - kazatelna pocházející z části z 2. poloviny 18. století a kamenná křtitelnice s vloženým cínovým džberem. Na dřevěném vrchním víku lze spatřit krásnou rokokovou řezbu Křest Krista v Jordáně.

Oltářní obraz sv. Františka Serafínského maloval V. Vysekal z Kutné Hory. Datován je rokem 1888. Pozornost si zaslouží především obraz Nanebevzetí Panny Marie pravděpodobně z dílny známého jezuitského malíře Ignáce Raaba. Tvoří součást bočního oltáře naproti vchodu do lorety.

Nanebevzetí Panny Marie zobrazuje většina barokních malířů klasicky: Andělé vynášejí na nebesa vzkříšenou, tedy živou Pannu Marii. Raab ve shodě se svým teologickým vzděláním pojal tuto scénu zcela netradičně. Do nebe je boží silou vyzvedáno mrtvé tělo Panny Marie, zatímco její duše v podobě zářícího elipsovitého útvaru, doprovázeného Mariiným monogram, míří vzhůru samostatně. Z ikonografického hlediska se jedná o výjimečně zajímavé dílo.

V lodi kostela při hlavním vchodu pod kůrem jsou zavěšeny kosterní pozůstatky velryby grónské, jež si generál Goltz přivezl jako válečnou kořist z přístavu Stralsund v Severním moři. Říkalo se, že to jsou obří žebra. Ve skutečnosti jde o pravou spodní čelist, lopatku a krční žebro asi padesátitunové samice druhu balaena mysticetus, v současnosti téměř vyhubeného. Jedná se o nejstarší dochované pozůstatky velkého kytovce na našem území.

Poutavou histori mají také zdejší varhany. Postavil je známý kutnohorský varhanář Jan Tuček v roce 1899. Ačkoliv jejich výroba stála 1730 zlatých, přijal za ně jen 1300. Proč měl Jan Tuček pro Golčův Jeníkov takovou slabost? Jelikož se ve městě roku 1842 narodil. Po vzoru svého otce se vyučil truhlářem.

Od mládí ho však zajímala hudba. Když se tedy po návratu z vojny, kde sloužil u vojenské kapely, usadil v Kutné Hoře, spojil obě záliby dohromady. Roku 1869 začal zhotovovat jazýčky pro harmonia. Později rozšířil své podnikání i o výrobu varhan. Jako výborní varhanáři prosluli rovněž jeho dva bratři, Václav a František.

Pohnutá historie jeníkovských zvonů

Poprvé přišel Jeníkov o zvony při velkém požáru roku 1784. Tehdy shořela věž se zvonicí. Zvony spadly na zem a žárem se roztavily. Golčův Jeníkov však bez zvonů nezůstal. Ze zrušeného kostela sv. Filipa a Jakuba v Sedlci sem byly dopraveny dva velké, památné zvony. Starší ulitý roku 1482, mladší z r. 1555. Oba byly zavěšeny v opravené věži.

Od dokončení chrámu sv. Františka Serafínského vlastnila zdejší farnost ještě tzv. zvon sanctusový, umístěný ve vížce chrámu.

Také v kostele sv. Markéty visel zvon. Byl zhotovený ve 14. století a přelitý v první polovině 19. století.

Jakmile vypukla první světová válka, zmocnila se věřících panika. Brzy po zahájení bojů bylo z kostelů odváženo kovové náčiní. Hrozilo nebezpečí, že také zvony padnou za oběť rekvizicím.
Skutečně netrvalo dlouho a do města se 7. září 1916, den před slavnou mariánskou poutí, dostavila komise, aby zvony odebrala.

Pamětihodnosti z doby Goltzovy

Největšího stavebního rozkvětu dosáhl Jeníkov v době, kdy jej držel Martin Maxmilián, svobodný pán z Goltze.

I přes nepřízeň doby způsobenou třicetiletou válkou se generál Goltz pustil do zvelebování svého města. Z tohoto období pochází především věžovitá tvrz, kterou si vystavěl jako sídlo, loretánská kaple, tvořící nyní součást děkanského kostela sv. Františka Serafínského a jezuitská rezidence, dostavěná až po generálově smrti jeho manželkou Marií Magdalenou. Vypráví se, že příčinou generálovy stavební horlivosti byla snaha dosáhnout spásy. Jednalo se totiž o výraz pokání za usmrcení Wofganga Adama hraběte z Pappenheimu.

Úsloví „znám své pappenheimské“ se však nevztahuje na tohoto generála, nýbrž na Gottfrieda Pappenheima, oblíbeného Valdštejnova generála, který však v rozhodujícím okamžiku svého velitele zradil. Sám pak jako osmatřicetiletý padl roku v bitvě u Lützenu (1632). Byl tedy již přes deset let mrtev, když se v červnu 1647 generál Goltz nepohodl se „svým pappenheimským“ na obědě u hraběte Colloredo v Praze.

Posilněni několika poháry vína pustili se do sporu, který vyvrcholil soubojem. Pro Pappenheima skončil bohužel tragicky. Jelikož platil přísný zákaz soubojů, rozhodl se císař Martina Maxmiliána Goltze tvrdě potrestat. Uložil mu celoživotní pokání. Jeho součástí bylo i konání dobrých skutků: budování církevních a lidu prospěšných staveb.

Generál svůj úděl pokorně přijal. Založil v Jeníkově loretánskou kapli, začal se stavbou hospitálu, který však před dokončením změnil na jezuitskou rezidenci. Svou tvrz nechal vyzdobit nápisy varujícími před přílišnou pýchou. Zda jej skutečně trápilo svědomí, či zda šlo jen o úlitbu císaři nebo dobovou módu může člověk s dnešní mentalitou jen těžko posoudit. Většina staveb zbudovaných díky generálovu úsilí však přetrvala do současnosti. Svého zakladatele přežila o celá staletí. Martin Maxmilián, svobodný pán z Goltze, zemřel 10. května 1653. Pověst praví, že byl pohřben se zlatými ostruhami, zlatým pancířem a zlatým mečem.

Golčova tvrz

Věžovitá tvrz představuje nejstarší část zámeckého komplexu nacházejícího se jižně od náměstí. Generál ji nechal zbudovat v letech 1650-1653 vedle původní zábělčické tvrze, zvané Staré opatství, v níž bydlel od chvíle, kdy se ujal panství.

Jedná se o prosté raně barokní stavení obytného charakteru obohacené však řadou fortifikačních prvků. V případě útoku by se tvrz uplatnila jako obranná pevnost. Na půdě se nacházejí dokonce střílny. Připomínají okna s kamennou žaluzií. Tvoří ji mohutná deska opřená vrchní hranou šikmo o zdivo a spodní hranou spočívající na dvou nosných článcích zvaných krakorce. Zasáhnout střelce zezdola vyžadovalo veliké umění a notnou dávku štěstí.

V přízemí se rozkládá jedna velká valeně klenutá místnost. Z ní vede točité schodiště do prvého patra, odkud pokračuje na půdu. V patře se nachází tři obytné místnosti, předsíň, menší pokojík a velký sál. Renesanční krb v jižní stěně sálu je z bílého mramoru s klasicistně profilovanou římsou ozdobenou latinským nápisem „Memento, homo, quia pulvis es. Quid, ergo, superbis, terra et cinis. Vpravo. Fumus, humus sumus. Vlevo: fimus, limus fimus.“ Přeloženo do češtiny: „Pamatuj člověče, že jsi prach. Proč se tedy vypínáš, jsi země a popel. Jsme dým, hlína, staneme se smetím, blátem.“ Podobné moralizující nápisy zdobily prý původně všechny stěny sálu.

Zmizely však pod omítkou.

Poté, kdy Terezie Trautsmannsdorfová zřídila v zámeckém komplexu pivovar, sloužila tvrz za skladiště chmele. Po zrušení pivovaru v roce 1912 už jen postupně chátrala. V současné době se budova opravuje a měla by sloužit kulturním účelům.

Loreta

Loreta neboli santa casa (svatá chýše) bývá originální bohatě zdobené hranolové stavení se dvěma vstupy zbudovanými v delších protilehlých zdech. Uvnitř, za mříží zdobenou rosetami, se nachází nika se sochou Panny Marie.

Loretánské kaple se stavějí po celém světě jako variace na jedno z nejvýznamnějších poutních míst mariánského kultu: italskou Loretu.

Vypráví se o zázracích, o prosbách k Panně Marii, o přáních, která se vyplnila. Také loreta v Golčově Jeníkově má svůj malý zázrak.

Roku 1673 držela Jeníkov Barbora Eusebie hraběnka ze Žďáru. Jejím druhým manželem byl Karel Leopold hrabě Caretto Millesimo. Millesimové vlastnili rovněž nedaleké haberské panství. Roku 1676 přikoupili ještě Vilémov, kde si začali budovat zámek. Stavební práce vyvolaly mnoho zmatku a chaosu, při němž se ztratil malý Václav Ferdinand, syn hraběte Millesima. V zoufalství se manželé obrátili o pomoc k Panně Marii. Vypravili se rovněž na nejbližší mariánské poutní místo, tedy do jeníkovské lorety, aby se zde modlili za záchranu dítěte. Jejich radost neznala mezí, když po několika dnech lesní dělníci malého hraběte skutečně našli. Dítě bylo v pořádku. Užaslým rodičům vyprávělo, že ho zachránila krásná paní. Dala mu prý najíst a vyvedla ho z lesa.

Z vděčnosti nechali Millesimové opravit haberský kostel poničený úderem blesku. Nejspíš štědře obdarovali také loretu. Však také Bedřich Bridel označuje v jednom ze svých dopisů hrabata Millesimo za „velmi zasloužilý rod“.

Jeníkovskou loretu nechal vybudovat generál Goltz v letech 1650 až 1653. Tehdy došlo také ke stržení kostela sv. Kříže. Část zdiva byla použita při stavbě loretánské kaple. Proto ji nelze ponechat bez omítky, ačkoliv by holé zdi působily autentičtěji než iluzivní cihlová malba. Loreta stála mimo město na prostranství obklopeném zastřešenými podloubími zvanými ambity. V létě se na něm konaly bohoslužby, zvláště o poutích, na které přicházela početná procesí z blízkých i vzdálených míst.

Původní kaple byla jednoduchá přízemní stavba zakončená patrně věžičkou. Její vzhled velmi pozměnila výstavba nového kostela sv. Františka Serafínského navrženého tak, aby k němu loreta přiléhala. Proto stavitelé strhli ambity. Ponechali jen jejich západní a severní obvodovou zeď, která dnes obklopuje kostelní zahrádku. Kapli pak s kostelem spojili průlomem v jižní zdi. Tehdy zbudovali také patro, v němž se nachází panská oratoř - oddělený prostor určený pro šlechtické patrony kostela.

K loretě náležela i sakristie. Pod ní se nacházela krypta sloužící jako pohřebiště jezuitů zdejší rezidence. Při stavbě kostela byly ostatky mnichů vyzvednuty a uloženy do společného hrobu poblíž kazatelny.

Z původního vnitřního vybavení kaple se zachovala zakládací deska zazděná v severní zdi poblíž oltáře.

Ze sedmnáctého století pochází rovněž mramorový náhrobek manželů Goltzových vsazený do severní zdi. Zhotovit jej nechal sám generál Goltz. Opatřil ho i epitafem. Zbývalo doplnit jen data úmrtí. Ukázalo se, že bezdětný generál jednal více než prozřetelně. Na desce je totiž vytesáno pouze jediné datum 30. 5. 1653, den Goltzova skonu. Hraběnce Goltzové, která zemřela o čtyři roky později, už tutéž službu nikdo neposkytl.

V loretě se dodnes uchovává dělová koule. V jedné bitev třicetileté války málem zabila generála Goltze. Dopadla totiž jen kousek od místa, kde stál. Zbožný generál děkoval Panně Marii za záchranu a z vděčnosti věnoval kouli loretánské kapli.

Pozornost si zaslouží také zelená dřevěná deska černě provedeným výjevem Zvěstování. Připomíná obraz vypálený do dřeva. Slouží jako dvířka zakrývající otvor v severní zdi v těsné blízkosti oltáře. Její prvotní účel není znám.

Z původního vybavení lorety se dochovala rovněž dvě tepaná svícnová ramena nad vchodem do kaple. Součást výzdoby tvořila patrně i lampa s věčným světlem a čtyři vzácné relikviáře, nyní umístěné v kostele. Do lorety se vracejí jen při slavnostních příležitostech. Ostatní zařízení pochází z 18. stol. Oltář byl vyřezán někdy kolem roku 1740. Náleží k němu soubor šesti svícnů na dřevěné konstrukci zhotovených z postříbřeného plechu.

V přístěnku za mříží zdobenou rosetami a napodobeninami drahokamů (původně pravými kameny) se nachází nika se sochou černé Panny Marie. Dřevěná polychromovaná soška působí skromným, nenápadným dojmem. Zpočátku bývala oblečená do šatů po celý rok, později jen o poutích. Šaty se dochovaly pouze jediné.

Socha zvaná Madona a santa casa kdysi zdobívala hlavní vchod na prostranství kolem lorety. Dnes můžeme tuto kvalitní jemnou práci z doby kolem roku 1700 spatřit nad bránou kostelní zahrady.

Děkanství, původně jezuitská rezidence

Původně zamýšlel generál Goltz vybudovat v Jeníkově hospitál. V průběhu stavebních prací však došlo ke změně plánu a namísto hospitálu vyrostla jezuitská rezidence. Dokončena byla až roku 1657, tedy čtyři roky po generálově smrti.

Marie Magdalena Goltzová však v listinách uvádí, že jednala z pověře ní svého chotě.

Obdélná jednopatrová budova sloužila jezuitům až do roku 1773, kdy byl řád načas zrušen
a mniši museli městečko opustit. Poté byla budova přeměna na faru, později děkanství.
Dochovala se v původním stavu až na kapli sv. Františka z Assisi strženou při stavbě děkanského chrámu. Zvenčí zaujmou hlavně renesanční štíty.

Uvnitř se nachází některé umělecky pozoruhodné práce ze 17. století. Především jde o portréty manželů Goltzových. K budově se váže legenda o podzemní chodbě spojující bývalou rezidenci s jezuitským mlýnem. Pověsti oživly znovu v březnu 1966. Při stavbě vodovodu narazili dělníci u jižního rohu děkanství v hloubce asi jednoho metru na neobyčejně silnou zeď vedoucí pod státní silnicí k rohu školní zahrádky.

Dominanty Golčova Jeníkova

Věž

Věž se zvonicí patří k jedné z rarit Golčova Jeníkova. Obvykle se zvonice přece zřizují při některé z církevních staveb! Zdejší zvonice oddělená od kostela dokonce silnicí jako by se vysmívala tradičním pravidlům. Historie vzniku věže dojem částečně potvrzuje. Jelikož manželství Goltzových nebylo obdařeno dětmi, odkázala vdova po generálovi panství svému synovci Janu Dětřichu (Jetřichu), svobodnému pánu Ledebourovi. Závěť mu však ukládala i mnohé povinnosti. Především zbudování zvonice a vyplácení ročního kapitálu ve výši 1000 rýnských zlatek zdejší jezuitské komunitě. Druhý z výše zmíněných požadavků se stal předmětem vleklých dohadů mezi novým majitelem panství a zdejšími mnichy.

Spor skončil teprve po šestnácti letech definitivní prohrou šlechtice. Údajně se ho záležitost dotkla natolik, že panství ještě téhož roku prodal Barboře Eusebii hraběnce ze Žďáru.
Neshody mezi panem Ledebourem a zdejšími jezuity způsobily, že majitel panstí nechal požadovanou zvonici vystavět stranou všech církevních budov, vedle domu č. p. 84, v němž působila až do roku 1773 jezuitská lékárna tzv. Apotheka. Stavební práce probíhaly patrně mezi lety 1660-1665.

Původní věž dosahovala výšky čtrnácti sáhů, což odpovídá asi 25,2 metrům. Do půlky byla vyzděná z kamene zbývající část zhotevena z dubového dřeva. Střechu kryly kůrky, později šindel.

Do zvonice byly zavešeny tři zvony. Včetně zvonu ulitého roku 1640, který manželé Goltzovi věnovali tehdy znovuzprovozněnému kostelu na náměstí, v té době zasvěcenému Panně Marii. Žádný z těchto zvonů se však nedochoval, neboť padly za oběť velkému požáru.

Tehdejší majitel panství Leopold Kolovrat Krakovský nechal ještě v roce 1785 vystavět novou věž, která se v původní podobě dochovala do dnešních dnů. Jedná se o kamennou budovu čtvecového půdorysu důmyslně zbudovanou takovým způsobem, že zdiva do výšky ubývá, což lze ovšem postřehnout pouze při pohledu zevnitř.

Rovněž střecha je architektonicky dobře propracovaná. Dřevěná spodní část nazývající se suknice přechází v osmiúhelník. V současné době ji kryje pozinkovaný červeně nalakovaný plech.

Nad suknicí se tyčí cibulovitá kopule zakončená malou plošinkou, která nese čtrnáct sloupků asi 1,8 m vysokých. Na nich je posazena další menší kopule, ukončená špicí s kulatou nádobou. V té se uchovávají písemnosti a peníze z doby, kdy byla věž stavěna a další z roku 1941. Na samém vrcholku se tyčí dvojramenný kříž.

Pod věží se nachází sklep. Vchod do něj je však zazděn.

Ve věži je zavěšen zvon, pocházející z roku 1482.

Zámecký areál

Zámecký areál leží v místech, kde až do roku 1580 stávala ves Zábělčice s tvrzí nazývanou v některých pramenech Staré opatství. Tvrz prokazatelně existovala ještě letech 1622-1624.
Zámecký komplex tvoří tři budovy:

Nejstarší část představuje Goltzova tvrz, věžovitá pozdně renesanční budova z roku 1653 (podrobněji viz výše).

Dále se zde nachází Starý zámek, prosté jednopatrové stavení s barokními rysy vystavěné na půdorysu podkovy. Doba jeho vzniku není přesně známa, ale spadá patrně do 18. stol. Rozhodně byl postaven teprve po roce 1703, neboť v soupisu statků náležejících k panství v tomto roce ještě uváděna není. Na mapě josefského vojenského mapování pocházející z let 1764-1767 však již zachycena je, a to dokonce s poznámkou, že se zde nachází „solidní tabáková továrna.“

Nejmladší tzv. Nový zámek vznikl pravděpodobně již v letech 1768-1769 tedy krátce poté, co panství koupil Filip Krakovský hrabě z Kolovrat, nejvyšší purkrabí pražský a guberniální prezident, tedy nejvyšší zemský úředník v Čechách, který zde zřídil státní továrnu na tabák. Zemřel roku 1773 ve věku 78 let. Většina historiků uvádí jako datum vniku továrny až léta 1774-775, čímž zásluhu na jejím vybudování připisuje Leopoldovi Kolovartovi Krakovskému, Filipovu synovi.

Po smrti Leopolda Kolovrata Krakovského dochází mezi příbuznými ke sporu o dědictví. Panství spravuje administrace. Po vypršení nájmu je továrna na tabák přestěhována do Sedlce u Kutné Hory. Neshody mezi dědici urovnala až dražba. Roku 1817 kupuje majetek hraběte Leopolda jeho dcera Louisa hraběnka Herbersteinová, rozená z Kolovrat.

K přestavbě továrny na zámek dochází v letech 1827- 28. Tehdy již držel panství její nezletilý syn Otto von Herberstein. Fakticky ho však spravoval Ottův poručník Hugo von Eger. Budova je rekonstruována v empírovém stylu. Má bohatě zdobená průčelí s třemi rizality, které vrcholí střešními štíty. V blízkosti zámku je založen park.

Roku 1830 kupuje panství Terezie hraběnka z Trautmannsdorfu. V letech 1834-36 nechává zbořit starý zámek, aby zde zřídila pivovar. Tehdy definitivně zmizely poslední stopy po původní zábělčické tvrzi.

K dalším větším stavebním úpravám se chystá až Karel Milner, který koupil velkostatek Golčův Jeníkov již poměrně zchátralém stavu. Roku 1927 sděluje městskému úřadu, že hodlá „ze starého pivovaru zříditi byty pro deputátníky“. Stavební práce provedl známý jeníkovský podnikatel Čeněk Kruml.

Roku 1951 se vyřešily majetkové vztahy. Ministerstvo zemědělství přidělilo budovu č. p. 1, nový i starý zámek, bývalé stáje, zahradu i park do vlastnictví MNV v Golčově Jeníkově. Již před tímto rozhodnutím však byly oba zámky dány do užívání vojenské správě, park přejmenován na
Sady Klemeta Gottwalda a zpřístupněn veřejnosti.

Radnice

První radniční dům založil v Jeníkově již Martin Maxmilián Goltz v 2. polovině 17. století. Z kamenné barokní radnice vystavěné o století později (1777) se až na věžičku a zbytky zdiva nedochovaly téměř žádné pozůstatky. Současný vzhled významně ovlivnily rekonstrukce v 19. století (1897), při nichž byla radnice přestavěna v renesančním stylu, zazděno podloubí a renovovány i vnitřní prostory. Nalézá se zde kamenný městský znak s pečetí a privilegium císaře Ferdinanda z roku 1839, jímž se uděluje městu Golčův Jeníkov právo na šest výročních trhů.

Historicky významné budovy na náměstí T. G. Masaryka

Dům Viktorin - budova bývalého hotelu Černý orel

Proslul především pověstí, že jej vlastnil Viktorin, jeden ze synů krále Jiřího z Poděbrad. Sám král prý zde nocoval před bitvou u Úhrova. Písemné doklady potvrzující tuto legendu však neexistují.

Přesto má stavení dlouhou a velmi pestrou historii. Nejstarší zmínka o něm pochází již z roku 1740. Popisuje krvavou šarvátku, která se tu strhla mezi několika vojíny. Dva z nich v ní přišli o život a jejich těla byla pohřbena při severní stěně domu.

Další významné datum v historii Černého orla představuje rok 1773. Tehdy zde hrabě Leopold Krakovský z Kolovrat zřídil továrnu na jehly, v níž našlo obživu mnoho obyvatel.
Po zániku továrny tu otevřeli pohostinsví. Původně se nazývalo horní hospoda U Louže, později panská hospoda U Černého orla. Budova utrpěla značné škody při požáru roku 1818.
Kromě ohně zasáhly do dějin hostince i nemoci. Epidemii cholery podlehla roku 1866 paní Ledererová, tehdejší majitelka.

Roku 1872 žádá její dědic Moric Lederer o povolení zastavět podloubí domu, z jedné poloviny vytvořit hostinské místnosti, z druhé pak obchody nebo byty. Projekt byl schválen. Dům tak přišel o podloubí.

Významné stavební zásahy uskutečnili rovněž manželé Franclovi, kteří vlastnili hotel v letech 1909 až 1941. Zadali zdejšímu staviteli Čeňku Krumlovi nákladnou zakázku, která čítala například novou vazbu střechy, kanalizaci, elektroinstalaci nebo výstavbu žulového schodiště.
Ve 30. letech 20. století dosáhl hotel vrcholu své slávy. V poschodí se skvělo 11 poměrně luxusně vybavených pokojů, v přízemí útulná restaurace a výčep.

Obchod v jižní části domu byl pronajímán zdejším živnostníkům. Ve 30. letech ho proslavil cukrář Antonín Fenyk. Čerstvé Fenykovy zákusky se objevovaly i na jídelním lístku U Černého orla.
Rodina Franclova byla později vystěhována. Syn Františka Francla se stal československým přeborníkem v kulečníku a založil v Praze kavárnu 5P. Pyšnila se hlavně tehdejší módní novinkou - telefonem na každém stole.

Od r. 1941 vlastnila dům Viktorin Hospodářská záložna okresu Habry. Hoteliérkou se stala paní Vlčková, později její syn pan Studený. Spravovali hotel pečlivě a svědomitě, takže ještě na přelomu 50. let fungoval.
Roku 1949 zde však záložna provedla vnitřní úpravy. Přízemí změnila na kanceláře, v poschodí zřídila dva byty pro zaměstanance. Od roku 1960 sloužila část přízemí české spořitelně, v druhé otevřela samoobsluhu Jednota.

Roku 1964 změnila budova majitele. Stal se jím bytový podnik.

V sedmdesátých letech se v přízemí na severní straně nacházel bufet. Od roku 1979, kdy se odstěhovala spořitelna, sloužila jižní část jako schůzovní místnost MěNV, který ji pronajímal různým organizacím. Konaly se zde také společenské akce, například taneční.

Roku 1977 opravilo zdejší JZD fasádu a vyměnilo polovinu oken v objektu za nová.
K rozsáhlejší rekonstrukci budovy došlo až v devadesátých letech.

Budova bývalé vrchnostenské hospody Zlaté slunce

Mohutná budova bývala majetkem vrchnosti, která ji od roku 1762 pronajímala nájemcům. Roku 1819 ji prodala Janu Kolářovi za 30 000 grošů. Kupní smlouva však byla výnosem vysokého gubernia zrušena, peníze Kolářovi vráceny a hospoda zůstala v majetku vrchnosti až do roku 1823, kdy ji Otto Herberstein prodal manželům Klüglovým.
Později se tu vystřídalo několik majitelů.

Hospoda se stala významným kulturním a společenským střediskem města především v 80. letech 19. stol. V přízemí sídlila rodinná firma: velkoobchod, sklad látek a prodejna galanterie a prádla. V sále v prvním patře se scházeli členové místních spolků. Konaly se zde zábavy, koncerty, hrálo divadlo a později i promítaly filmy.

Další přestavba roku 1961 pozměnila vnitřek budovy. Z přízemí byl vystěhován obchod. Po úpravách zde vznikl velký společenský sál, jídelna a klubovna. Postupně bylo vybudováno i hygienickým požadavkům odpovídající sociální zařízení a nové hostinské pokoje. Budova byla opatřena neonovým nápisem Hotel Slunce. Další renovace následovaly v 80. letech.

Ke koloritu hospody patřily také nástěnné malby zhotovené r. 1912 Václavem Čepkem a profesorem Metelkou, který vyučoval kreslení v Jihlavě.

Obrázky sloužily coby názorná ilustrace k nejrůznějším návodům týkajícím se konzumace alkoholických nápojů.

V prostředí plném cigaretového kouře dílka rychle ztrácela původní kvalitu, proto je v šedesátých letech zrekonstruoval pan Mňuk. Kvůli necitlivým stavebním úpravám Jednoty však tato roztomilá rarita zmizela docela.

Budova Staré pošty

K historicky významným objektům Golčova Jeníkova patří rovněž budova Staré pošty na jihovýchodním konci náměstí. Její současný vzhled ovlivnila přestavba v roce 1808, kdy vypukl požár ve Vinopalně. Tehdy shořela celá východí strana města včetně původní budovy Staré pošty.

Pošta v Golčově Jeníkově fungovala patrně již v roce 1711, tedy jako jedna z prvních na Havlíčkobrodsku.

Na konci 18. stol. (v roce 1797) se stanice pro přepřah koní nacházela v budově vrchnostenské hospody U Slunce. Řídil ji šlechtic Ignácem z Herzfeldu, který pro ten účel
zakoupil 26 párů tažných koní. Vypráví se, že sám rád pomáhal při přepřahání. Považoval prý za čest, mohl-li vypomoci při jízdě členů císařské rodiny na cestě z Vídně do Prahy. Později se pošta přestěhovala do budovy na náměstí. V roce 1860-1870 ji vedl J. Hegenbart. Tady sídlila až do roku 1911. Poštovní úřad se přemístil k Černému orlu.

Zajímavé je, že telegrafní úřad původně nesouvisel s poštovním, ale byl zřízen jako samostatný v domě M. Kornfelda v roce 1858-1859. Jeho obvod zasahoval do tehdejšího okresu chotěbořského, ledečského a haberského, takže telegramy byly doručovány na velkou vzdálenost.