Obsah

Židovská obec

Stručné dějiny židovské obce v Golčově Jeníkově

Hustými hvozdy Českomoravské vrchoviny vedly v období středověku takové cesty čtyři: Libická, Humpolecká, Želivská a Haberská, která spojovala Jihlavu, Německý Brod a Prahu.
Význam Haberské stezky vzrostl v době, kdy se v Kutné Hoře těžilo až 40 procent českého stříbra, tedy koncem 13. a počátkem 14. století. Tehdy do Jeníkova přicházejí první Židé. V rámci tzv. vnější kolonizace podporoval Přemysl Otakar II., stejně jako jeho syn Václav, osidlování české krajiny cizinci. Vítal zvláště německé kolonizátory, kteří se vyznali v těžbě a zpracování stříbra. Oblibě se však těšili i židovští obchodníci, především pro své finanční schopnosti.
Některé prameny kladou sice počátek židovské osídlení Golčova Jeníkova už do 12. století, tuto domněnku však nelze potvrdit, neboť veškerá písemná dokumentace židovské obce shořela při velkých požárech v průběhu 18. a 19. století - 1784, 1808, 1871.
První písemný doklad o místních Židech však představuje až Berní rula, tedy daňový seznam, z roku 1654, v níž lze nalézt několik klasických židovských jmen, např. Samson či Mojžiš. V roce 1659 muselo v Jeníkově bydlet minimálně deset plnoletých mužů židovského vyznání. Jinak by totiž obec nedostala povolení ke zřízení synagogy, o jejíž výstavbě existuje datovaný písemný záznam.
Další zmínka o židovských obyvatelích Jeníkova se uvádí v souvislosti s morem, který zuřil v Čechách počátkem 80. let 17. století. Tehdy se Židé ze strachu před nákazou vystěhovali z města do lesnaté krajiny za Římovicemi, kde si vystavěli provizorní dřevěná obydlí zvaná budky. Osada dodnes nese jméno Budka. Poté, co epidemie pominula, rozhodli se pro návrat do svých domovů. Museli ho však draze vykoupit. Věnovali tedy Jeníkovu vzácnou, silně zlacenou misku na peníze. Cenná památka se bohužel nedochovala.
Počátkem 18. století, přesněji roku 1724, čítala zdejší židovská komunita již 27 rodin. V 1. polovině 19. stol. se rozrostla na 100 rodin, což představovalo přes 600 osob, tedy asi čtvrtinu počtu obyvatel Golčova Jeníkova.Malá strana - okraj židovského getta, snímek z roku 1914
Přelom 19. a 20. století znamená pro většinu židovských obcí v Čechách rozkvět, který trvá s výjimkou období 1. světové války až do třicátých let 20. století. Ústava z roku 1848, jejíž usnesení byla později zakotvena v konstituci z roku 1867, přináší konečně jak občanské, tak
ekonomické zrovnoprávnění židovských obyvatel. Židé plně využívají nabytou svobodu, investují do vzdělání. Odhaduje se, že židovští studenti tvořili asi 18 procent posluchačů českých vysokých škol, ačkoliv představovali jen 2,5 procenta obyvatel země. Díky novým vědomostem a vrozenému obchodnímu nadání se prosazují ve všech odvětvích hospodářství.
Židovští umělci se významně zapsali i do dějin české kultury. Stačí připomenout jména jako Franz Kafka, Karel Poláček, Egon Hostovský či Jiří Orten.
Doba neomezených možností však ukazuje i svou stinnou stránku. Majetnější rodiny spolu s částí židovské mládeže opouštějí malá města, stěhují se do centra dění, do Prahy či Vídně, kde ve větší míře dochází k asimilaci židovské kultury. Vyhrocují se spory mezi liberálním a ortodoxním přístupem k tradici talmudu.
Vývoj židovské obce v Golčově Jeníkově poznamenaly oba rysy doby.
Počet židovských rodin se postupně snižuje. Roku 1908 zaniká z důvodu nízkého počtu zapsaných dětí škola. V letech 1916-1918 se sice ještě komunita načas rozrostla o uprchlíky z Haliče, avšak v roce 1930 tvořili Židé asi čtyři procenta zdejších obyvatel. Ti, kteří zůstali, se však významně podíleli na životě města. Většina židovských podniků se rozrůstá, obchody vzkvétají.
Třicátá léta však zasadila židovské prosperitě dvě rány. Nejprve hospodářská krize, která ukončila činnost dvou největších závodů - Kohnovy koželuhovny a textilní továrny Wolf Pick a synové. Židé přesto věří, že se vzpamatují. Jako již tolikrát. Chce to jen trpělivost, práci a trochu času. Toho se jim však nedostává. Březen 1939 zasazuje českému židovstvu druhou ránu, smrtelnou.
Židé v celé říši podléhají norimberským zákonům. Hitler má zájem především o jejich majetek. Děti jsou vyloučeny ze škol.
Jsou vydána nařízení omezující stěhování a volný pohyb na území protektorátu. Později už Židé nesmějí bez písemného povolení opustit ani obvod obce. K nakupování v obchodech mají vyhrazeny určité hodiny a předpisy se vztahují i na zboží, které je dovoleno Židům prodat.
Už od srpna 1939 platí rovněž zákaz návštěvy většiny pohostinství a restauračních zařízení. Místní Židé se mohli scházet v hostinci U Jarolímů, kde měli do 19. hodiny vyhrazenu jednu místnost.
Cílem všech těchto opatření nebylo Židy jen ponížit. Hitler s nimi měl jiný plán. Vyhlazení.
Jeníkovští Židé očekávali předvolání k transportu již v dubnu 1942. Dne 9. června 1942 se hlásí na shromaždišti v Kolíně. Odtud odjíždějí transportem Aac do Terezína. Nejstaršímu je 87, nejmladšímu 8 let. Právě v době, kdy transport Aac dorazil do tábora, prováděli Němci odvetná opatření za smrt říšského protektora Heydricha. Velká část jeníkovských Židů byla odeslána jedním z trestných transportů na východ do Polska. Nikdy se nepodařilo zjistit, kam transport Aai směřoval. Z tisícovky lidí, kteří jím 13. června 1942 odjeli, se nevrátil ani jediný.
V táboře zůstávaly v té době jen rodiny s minimálně jedním členem starším 67 let. Takových bylo mezi Jeníkovskými pouze několik.
Válečné utrpení přežilo jen pět z jeníkovských Židů: Margita Offerová, jediná z kolínského trasportu, Jiří Pick-Novák, deportovaný z Lípy u Havlíčkova Brodu, a Marie Ohrensteinová-Schwarzová, Truda Picková-Gelberová a Josef Roth, deportovaní z Prahy.
Josefu Rothovi se podařilo přežít a po osvobození koncentračního tábora sovětskou armádou se vrátil do Golčova Jeníkova. Oženil se se svou „árijskou“ snoubenkou a zemřel v Golčově Jeníkově 11. prosince 1995 ve věku 85 let.
Po válce už nebyla zdejší židovská obec obnovena. Zůstala jen synagoga, domky ghetta, a vzpomínky místních obyvatel. Městský národní výbor nepamatoval na židovské občany ani při stavbě pomníku obětem nacismu v roce 1965. Ačkoliv v táboře zahynuli téměř všichni zdejší Židé, na desku byla vytesána jen jména tří obětí doplněná nápisem a další.
Pietní akt připomínající válečné utrpení zdejších Židů se konal na místním židovském hřbitově až v květnu 1992 v den padesátého výročí deportace, jíž prakticky zanikla zdejší židovská obec.

 

Židovské ghetto v Golčově Jeníkově

Termínem ghetto se v Evropě asi od poloviny 16. století označuje uzavřená část města obývaná židovskou komunitou. Název je odvozen pravděpodobně z hebrejského slova ghet, což znamená odloučené místo. V Čechách vznikala skutečná ghetta až v průběhu 13. stol., ale malé židovské osady jsou na našem území doloženy už o dvě století dříve.
Narozdíl od klasického ghetta nebyla jeníkovská židovská čtvrť nikdy úplně uzavřená. Zaujímala jižní část náměstí a prostor západně odsud.
Středověké jádro tvoří úzké křivolaké uličky z nízkých domků bez zeleně. Přirozený střed čtvrti představuje místo, kde od poloviny 17. stol. stávala synagoga. Původní dřevěná vyhořela při požáru roku 1871. Poté si židovská obec zbudovala modlitebnu zděnou. Naproti ní se nacházela škola, v níž se učilo až do roku 1908. V přístěnku školní budovy byla zřízena rituání lázeň mikve.
Důležitou úlohu v dějinách jeníkovských židů sehrál dům č. p. 188, v němž v 18. a 19. stol. působilo evropsky proslulé středisko talmudského bádání a židovského vysokého školství - ješiva rabína Arona Kornfelda.


V č.p. 159 sídlil tradičně rabín. Poslední zde žil v roce 1930.
Budova č. p. 165 sloužila jako útulek pro přestárlé souvěrce.
Poblíž náměstí se nacházely obchody. Hojně navštěvován byl zvláště krám masný. Zde se nabízelo košer maso ze zvířat zabitých tradičním rituálním způsobem, a pekařství, kde se pekly macesy - velikonoční chlébv podobě tenkých placek z nekvašeného těsta zadělávaného
z vody a mouky.
Ačkoliv židovské ghetto v minulosti několikrát vyhořelo, dodnes si uchovalo svůj středověký ráz a vypovídá mnoho o životě zaniklé židovské obce v Golčově Jeníkově.

Synagoga

První písemný doklad o existenci synagogy v Golčově Jeníkově pochází z roku 1659. V souladu s tehdejšími zvyklostmi se jednalo o dřevěnou srubovou stavbu. Teprve později se začaly budovat synagogy zděné. Jejich vzhled však dlouho ovlivňovaly předpisy určující například
rozměry stavby, vnější výzdobu, apod. Nařízení sloužila jedinému účelu: maximálnímu odlišení křesťanských a židovských modliteben. Dřevěné synagogy se bohužel nezachovaly, neboť většinu z nich zničily časté požáry.
Také zdejší synagoga několikrát vyhořela, roku 1808 téměř lehla popelem. Navzdory rekonstrukcím budova stále chátrala. V 60. letech 19. století se ocitla v tak žalostném stavu, že se tehdejší rabín Zacharias Spitz všemožnými prostředky pokoušel přimět souvěrce ke stavbě synagogy nové. Marně. Zasáhl teprve osud v podobě dalšího krutého požáru. Vypukl 21. května 1871 o půl třetí ráno a zničil patnáct domů včetně synagogy
kryté převážně šindelem. Odborná komise povolaná za účelem rozhodnutí, zda modlitebnu opravovat, či zbořit, zvolila druhou variantu.
Rabín Spitz se usilovně snažil sehnat potřebné prostředky. Ani teď však nenacházel mnoho štědrých dlaní. Konečně se mu podařilo shromáždit nezbytný obnos, mimo jiné za pomoci slosovatelných lístků, a výstavba mohla začít.

Synagoga - centrum židovské čtvrti, snímek z roku 2002
Dne 16. září 1873, podle židovského kalendáře v předvečer svátku Jón kippúr - den smíření 5632, byla nová synagoga slavnostně předána veřejnosti.
Budova nese výraznou pečeť novorománského slohu. Dekorativní prvky mají orientální charakter. Stavba mnohém připomíná pražskou Španělskou synagogu roku 1868. Nad hlavním štítem jsou umístěny dvě černé desky se zlaceným písmem: Mojžíšovo Desatero. Průčelí zdobí hebrejská hvězda a verš žalmu vztahující se k domu modlitebny.

Původní interiér synagogy
Pravidelná návštěva domu modlitebny patřila k tradicím židovské víry. Jeníkovská synagoga sloužila zdejší náboženské obci až do roku 1942.
Poté ji spravovala církev československá. Vnitřní zařízení ponechali křesťanští věřící v původní podobě, pouze před Aron - ha - kodeš umístili oltář s křížem. Později modlitebnu využívala i českobratrská církev evangelická. Roku 1965 však byl pronájem budovy církvi zrušen. Synagoga začala chátrat.
Kdosi přišel s velkolepým plánem, jak památku zachránit. Změnit ji na kulturní zařízení, které ve městě léta chybělo! Mělo zde být vybudováno dokonce i kino se širokoúhlým plátnem, v patře pak byt a středisková knihovna. MěNV stejně jako okresní památková péče v Havlíčkově Brodě s návrhem souhlasily. Naštěstí zasáhla krajská památková péče z Pardubic. Pražská židovská náboženské obec, v jímž majetku synagoga zůstala, nabídla budovu státnímu židovskému muzeu v Praze, které ji po nezbytných stavebních úpravách v průběhu sedmdesátých let začalo využívat jako depozitář. V roce 1993 se začalo s restaurací venkovní omítky. Během 90. let byla synagoga kompletně zrestaurována

Ješiva Arona Kornfelda

Ke konci 18. století zakládá rabín Mordechaj Bär Korn feld se svým bratrem Jakobem v Jeníkově soukromou vysokou školu talmudu, tzv. ješivu.
Studium talmudu rozvíjí logické myšlení, schopnost argumentovat a vést polemiku. Proto v ješivě studovali nejen budoucí rabíni, ale i synové podnikatelů a obchodníků. Získali zde všeobecný přehled a samostanost. Evropské proslulosti dosáhla tato instituce v letech 1813-1843, v době, kdy ji řídil Aron Kornfeld (narozen 28. července 1795 v Golčově Jeníkově). Mordechajův syn vedl ješivu v přísně ortodoxním duchu a v krátké době se mu podařilo vytvořit z ní věhlasnou školu, kam posílaly své děti i židovské rodiny z Polska či Maďarska.
Aron, současníky zvaný Velký Kornfeld, však vynikl nejen jako schopný učitel, ale i theolog a filozof. Publikoval několik filozoficko-náboženských prací, a to jak časopisecky ( Věrný strážce - dialog mezi otcem a synem na téma ortodoxie a liberalismu v židovské víře), tak
knižně (Poznámky ke kabale, 1865).
Svými pracemi se řadí mezi poslední tzv. rabínské autory, ačkoliv se stejně jako otec rabínem nikdy nestal. Žil z výnosu rodinné vinopalny, jejíž vedení přenechal zcela na své manželce Julii. Roku 1864 onemocněl očním zákalem a po nezdařené operaci oslepl. Zemřel 27. října 1881. Pochován je na židovském hřbitově v Golčově Jeníkově.
Mezi jeho nejslavnější žáky patří Ignác Kuranda, pozdější poslanec říšského sněmu, dále Szanto, vydavatel dříve hojně čteného židovského týdeníku Die Neuzeit, a Isaak Mayer Weis-Wise, zakladatel amerického reformního judaismu.

Židovská škola

Původně docházely židovské děti do školy křesťanské. Koncem 18. stol. je židovská komunita již tak početná, že uvažuje o zřízení školy vlastní. K jejímu slavnostnímu otevření dochází roku 1797 a zasloužili se o něj hlavně představení obce, Salomon Kornfeld a Samuel Rosenbaum. Zavázali se, že židovská obec ponese veškeré náklady spojené s výstavbou i provozem školy. Prvním učitelem se stal Juda Steiner z Daliměřic.
Škola prosperovala a bývala vždy výborně honocena jak židovskou obcí, tak dozírajícími orgány a vrchností. Podle tehdejších zákonů podléhalo vyučování na všech triviálních neboli základních školách, židovských i křesťanských, kněžskému dozoru. V Golčově Jeníkově dohlížel
na průběh vzdělávání žlebský vikariát a konsistoř. Roku 1842 došlo k částečné změně v systému školních dozorů. Původní žlebský vikariát nahradil školní okres čáslavský. Místo vikáře zastával také známý jeníkovský děkan František Kroupa. Od roku 1858 vykonával dozor vikář v Potěhách, po jeho smrti pak jeníkovský děkan Josef Novotný.
Roku 1815 zde byl na inspekci biskup královehradecký Alois Josef Krakovský z Kolovrat. Roku 1838 vykonal náboženskou zkoušku dětí Samuel Brod, krajský rabín okresu Čáslav, který vyslovil učiteli a židovské obci nejvyšší spokojenost. Také rytíř Bedřich Neupauer navštívil krátce poté, co zakoupil panství, zdejší židovskou školu obdaroval 10 dětí obuví. Při každé další návštěvě pak na žáky pamatoval drobnými i většími dary.Budova židovské školy, snímek z roku 2002
Ačkoliv vyučování zabezpečovala škola dobře, už průběhu 50. let se ukázalo, že objekt nevyhovuje požadavkům hygienickým. Třídy byly temné a vlhké, kantorův byt zamořený plísní. S narůstajícím počtem žáků bylo stále těžší vměstnat všechny do tříd. Některé děti tedy naslouchaly výkladu z chodby.
O přestavbu nevyhovující školní budovy se zasloužil především rabín Zacharias Spitz. V červenci 1859 se mu podařilo shromáždit dostatek peněz, aby stavba mohla začít.
Již 27. listopadu téhož roku byla škola slavnostně vysvěcena.
Roku 1868 skončilo období církevních dozorů nad školami a péče o vzdělání byla svěřena do pravomoce c. k. inspektorům. Jeníkovská židovská škola si i nadále uchovala svoji prestiž, což dokazuje po chvalný dekret udělený 1. srpna 1870 okresní školní radou všem zdejším učitelům.
O věhlasu instituce svědčí i rostoucí počet křesťanských dětí, zvláště dětí panských úředníků, které ji v této době navštěvovaly. V roce 1874 se škola rozšiřuje, takže je již trojtřídní. Roku 1875 žádá učitel o ustavení další třídy.
Osmdesátá léta 19. století nesoucí se v duchu prosperity a znovunabytých svobod však zasáhla do dějin místní židovské školy spíše neblaze. Mnoho rodin z Golčova Jeníkova a okolí zamířilo do Vídně či Prahy. Počet žáků stále klesal. V září 1900 navštěvují školu 54 děti. O čtyři
roky později je pouze jednotřídní.
Vyučovacím jazykem zůstává nadále němčina, ačkoliv ve škole převládá živel český. Učitel David Stiassny si stěžuje na pomalý postup vyučovaní, jelikož děti jsou jazykově nepřipravené a výklad v němčině chápou s obtížemi.
Ve školním roce 1907-1908 dochází do třídy již jen 13 žáků. Škola je proto uzavřena a David Stiassny, poslední zdejší učitel, odměněn medailí a diplomem za 40 let služby.

Mikve

Mikve - přístavek u židovské školy

Nezbytnou součást každého ghetta tvořila mikve, rituální židovská lázeň.
V Golčově Jeníkově stávala mikve až do roku 1745 pod hrází rybníka Obecníku. Průtrž mračen, která se toho roku strhla, však byla tak silná, že voda prorazila hráz rybníka u Vohančic, poté vzala i hráz Valchy a nakonec i Obecníku. Za oběť záplavám padla rovněž mikve.
Proto byl při stavbě školy roku 1797 vybudován při její jižní straně zděný přístěnek, který sloužil jako rituální lázeň. Vnitřní prostor se dělil na dvě části. V první, černě vyuzené, stál kotel na ohřívání vody, v druhé dřevěné vany, v nichž se prováděla očistná koupel. Nádrž vyhloubená v zemi byla obložena mramorem. Voda k jejímu naplnění se brala z blízké studně. Odpad byl sveden do potoka.

Židovský hřbitov

Současná podoba židovského hřbitova, snímek z roku 2002

Židovský hřbitov v Golčově Jeníkově patří k nejstarším v Čechách. Podle historických odhadů byl založen již ve 14. století. Tato národní kulturní památka se rozkládá na ploše 7 336 m2. Leží asi 0,6 km západně od města, chráněná dva metry vysokou kamennou zdí. Dovnitř se vstupuje od severu hlavní branou nebo menšími dvířky. Poblíž vstupu byla v 2. pol. 19. stol. (1872 až 1873) vystavěna obřadní smuteční síň.
Nejstarší dochované náhrobky zhotovené ze světlého kamene s nápisy orientovanými na východ se nacházejí ve východní části hřbitova. Až na pás hrobů těsně při východní zdi, které jsou mladšího data, pocházejí ze 16. -17. století. Na hřbitově se původně pohřbívalo ve směru od východu na západ. V 60. letech 19. století byl však hřbitov rozšířen a náhrobky z 2. pol 19. století mají již nápisy orientované na západ.
Nejstarší čitelný epitaf se nachází na náhrobku z počátku 18. století. Sděluje, že „představený obce Abraham zemřel 20. září 1705“. Desku zdobí Davidova hvězda s malým květinovým reliéfem uprostřed.Náhrobky z konce 17. století a počátku 18. století
Zdejší hřbitov proslul především barokními náhrobky z konce sedmnáctého a první poloviny osmnáctého století zdobenými reliéfy. Jejich desky mají často otupené nebo portálové rámy vytvarované z polosloupků s ozdobnými hlavicemi. Vyskytují se na nich dekorativní motivy volut či mušlí a mnoho symbolicky laděných ozdob. Například konvička znamená příslušnost k pokolení Levitů, k němuž se v Golčově Jeníkově hlásil rod Milrathů. Rovněž vlastní jména zesnulých se často zachycují symbolicky. Lev značí Jehudu, časté středověké jméno. Bohužel byly stély vyrobeny z nepříliš odolného kamene, a tak jsou epitafy dnes již většinou nečitelné. S jistotou byl datován náhrobek Pincha, syna Jakoba z roku 1773.

Jednoduché mramorové stély z druhé poloviny 18. století zdobené jemnými rytinami, konvička - znak pokolení Levitů
Cenné jsou rovněž mramorové náhrobní kameny z přelomu století. Jedná se o jednoduché stély s lehce zvlněným zakončením, často jemně rytou linií kolem celého kamene. V několika případech je horní část desky plasticky orámována či zakončena volutou.
Pro náhrobky ze 20 až 40. let 19. stol. je typická rozmanitost. Týká se jak použitých materiálů, tak výzdoby. Projevuje se zde jednak doznívání a vliv předchozích stylů, jednak se objevují nové motivy, především trojúhelníkovité zakončení stély, k němuž se ve 40. letech přidává ještě zakončení obloukovité, později vázovitá výzdoba.
V 60. letech nastává příklon k jednoduchosti, ozdob ubývá, zůstává jen obloukovité nebo trojúhelníkovité zakončení desky.
Asimilace židovské kultury, k níž dochází po vydání ústavy roku1867, se projevuje i na zdejším hřbitově. Náhrobky z prvé poloviny 20. století se již v mnohém neliší od hrobů křesťanských. Je zde patrný vliv různých módních vln, např. Berta a Samuel Offerovi mají na náhrobním kameni z roku 1934 černobílé fotografie.
Ke změnám dochází i v epitafech. Původně důsledně hebrejský text doplňuje od poloviny 18. století často nápis německý. Později německé epitafy převažují, což souvisí patrně s josefinskými reformami. Díky nim se němčina stala správním jazykem židovských obcí na celém území monarchie.
Přesto se na náhrobcích objevují i texty české. Nejstarší dochovaný je čtyřřádkový epitaf na hrobu Jisraela zemřelého roku 1862. Spíše výjimečný jev představuje náhrobek Berty Pickové z roku 1907, na němž se vyskytuje pouze česky psaný text.
Zájem vzbuzují hroby uprchlíků z Haliče, kteří zde našli útočiště v průběhu první světové války.
Nejvíce pozornosti však přitahují náhrobky v podobě sarfofágů. Pověst vypráví, že zde leží středověcí rabíni. Údajně sám Aron Maimonides, potomek věhlasného Mojžíše Maimona, židovského filozofa, matematika, astronoma a proslulého lékaře egyptského sultánského dvora. Jeho učení znamená v židovské filozofii odklon od novoplatonismu a příklon k aristotelismu. Boha chápe jako nejvyšší intelekt. Také z člověka přežívá po smrti jen jeho intelektuální složka. Ve svém komentáři k mišně stanovil Maimon třináct základních věroučných zásad, které se staly součástí tradice. Zemřel roku 1204. Jeho syn Aron působil rovněž jako lékař egyptského sultána. Domněnka, že jeho kosti spočívají na hřbitově v Golčově Jeníkově, však zůstává nepotvrzena.Tumba - hrom Mordechaje Bär Kornfelda, zesnulého roku 1814
Ve skutečnosti patří hrob s tumbou, u jejíhož frontálního štítu stojí dva náhrobky, rabínu Jakobu Jitzhakovi ha Lewi a jeho paní. Oba zemřeli počátkem 19. stol.
Druhé dvě hrobky vlastnila rodina Kornfeldů a pocházejí rovněž z 19. století.
Smutnou kapitolu v dějinách hřbitova představuje jako 1942. Židé se přišli před odchodem do transportu rozloučit se svými zesnulými.
Stejně tragický pohled se naskytl správci hřbitova o více než padesát let později. V neděli 17. ledna 1993 objevil při pravidelné obhlídce 62 vyvrácených náhrobků, z toho 7 přeražených.
Kdo si dal práci přelézt dva metry vysokou zeď jen proto, aby se snad z nenávisti nebo z hlouposti zapsal svým činem do dějin židovské komunity?
Židovský hřbitov zůstává tedy pro veřejnost uzavřen. Otvírá se jen na požádání. Například přijede-li některý z pozůstalých položit kamínek k náhrobku svého zemřelého předka, podobně jako 11. června 1992 zdejší rodák Meier Loewy a jeho synové Elisha a Amas z Izraele.

 

Hospodářský vývoj židovské komunity v Golčově Jeníkově

Židé se v českých zemích od dob středověkých živili obchodem. Dováželi sůl, koření, kávu, čaj a čokoládu, šperky a drahé látky. Nabízeli a vykupovali však i zdejší přírodní produkty: vlnu, lněné plátno, obilí či vosk.
Neméně významným oborem židovského podnikání bylo půjčování peněz na úrok či zástavu. Vlastnit půdu nebo vykonávat řemeslo totiž židovskému obyvatelstvu zakazovaly zákony až do roku 1567. Tehdy Maxmilián II. udělil pražské židovské obci některé výsady mimo jiné ekonomického charakteru. Skutečnou reformu židovského hospodářství prosazoval svými patenty teprve Josef II. (říjen 1781 pro Čechy, únor 1782 pro Moravu). V té době se objevují první židovští zlatníci, hodináři, ale i skláři, barvíři, knihaři či rukavičkáři. Bohužel se nemohli stát mistry svého řemesla, cechy je nepřijímaly. Nadále pro ně platil rovněž zákaz vlastnictví půdy. Svobodně podnikat umožnila Židům až ústava z roku 1848, respektive 1867.
Přesto mají josefinské reformy dopad také v Golčově Jeníkově. Židé kupují domy na náměstí a v přízemí otvírají obchody. Většina rodin se pouští i do průmyslové výroby.
Golčův Jeníkov proslavila především činnost rodiny Offerovy. Jejich obchod patřil k nejstarším ve městě. Nejpve se jednalo o železářství, později o smíšené zboží. Nabízel tedy vše od pneumatik, olejů až po tuzemský rum. Proslulost však zajistila jménu Offer pražírna kávy. Kávová zrna se dovážela z Brazílie, Kolumbie, ale i Sumatry či Jávy, v Golčově Jeníkově se pak pražila. Offerova káva získala věhlas v celých Čechách především pod názvem Guba, Jamajko či Santos.

Katzova vinopalna a Kornfeldův obchod se solí, rok 1912
Neméně významné postavení zaujímal rod Pickův. Podle Isaka Picka (zemřel roku 1864 ve věku 72 let) pocházela rodina ze Španělska, odkud odešla po revoluci v letech 1521-1535. Po mnohaletém putování Evropou se koncem 16. století natrvalo usadila v Golčově Jeníkově, neboť tu našla příznivé podmínky. Zřídila si zde obchod a později i tkalcovnu látek, díky níž se jméno Pick zapsalo dokonce do dějin českého cukrovarnictví.
Kolem roku 1850 se začaly v Čechách ve větší míře zřizovat cukrovary. Výrobní proces však vyžadoval užití speciální vlněné látky, jíž čeští cukrovarníci draho dováželi z Francie. Wolfa Picka, který prodával ve svém obchodě plátno, napadlo zkusit vyrábět vlnu přímo v zemi. Požádal
místního tesaře, aby zhotovil podle nákresu několik tkalcovských strojů. Na nich začal zpracovávat vlnu z okolních velkostatků. Smělý plán vyšel. Pickova vlněná látka dosáhla takové kvality, že ji žádaly cukrovary v celém Rakousko-Uhersku!
Továrna Wolfa Picka však zásobila výbavou i místní hasiče. Nabízela jim dokonce obleky šité na míru.Dobová reklama z počátku třicátých let
Rozmach textilní výroby ukončila hospodářská krize v třicátých letech. V říjnu roku 1930 přerušila továrna Wolf Pick a synové práci. Sedmdesát dělníků a osm úředníků ztratilo zaměstnání.
Naděje rodiny Pickovy na obnovení provozu ukončila druhá světová válka. Továrna sice začala roku 1940 znovu vyrábět, ale jejím správcem již byla německá firma Steins a Knösch.
O dva roky později musela rodina Pickova nastoupit do koncentračního tábora Terezín, odkud se vrátil jen Jiří Pick-Novák (narozen 1923). V rodném městě však dlouho nepobyl. Po válce sice pokračuje ve studiích na lékařské fakultě, vzápětí je však vyloučen pro svůj buržoazní původ a národně socialistické politické přesvědčení. Komunistickému režimu je trnem v oku i jeho blízké přátelství s Otou Horou, prvorepublikovým politikem. V dubnu 1949 se Jiřímu Pickovi podařilo emigrovat do Kanady. Překonal počáteční obtíže a stal se úspěšným obchodníkem. Díky své profesi navštívil několikrát Československo. Kanadský ministerský předseda udělil Jiřímu Pickovi-Novákovi čestné uznaní a na pergamenu psaný dekret jako odměnu za celoživotní práci, kterou pro Kanadu vykonal. Největší sen se však Jiřímu Pickovi splnil v roce 1991, když byl promován doktorem všeobecné medicíny na Karlově univerzitě. Po 46 letech od imatrikulace!
V textilním odvětví vynikla rovněž rodina Östereicherů, jíž patřila prosperující strojní pletárna zaměřená na „výrobu dělnického prádla a trikotového zboží.“ Ačkoliv rod pocházel z Písečné na Dyji, velmi rychle se sžil se zdejší komunitou, v níž zaujal významné postavení. Herman Östereicher, narozený roku 1815, požíval ve své době velké vážnosti. Dokonce zastupoval židovskou náboženskou obec při styku s jeníkovským obecním zastupitelstvem.
Židé se prosadili i v kožedělném a dřevozpracujím průmyslu. Dlouho dobu zde působila Silbersternova pila. Koželuhovna Samuela Kohna (založená roku 1870) se počátkem 20. století za vedení Bernarda Kohna rozrostla v dvoupodlažní továrnu s 25 zaměstnanci. Po první světové válce však výroba klesala. Hospodářská krize zastavila provoz docela.
Rodina Karpelesova vlastnila prosperující parní mlýn v Hostačově.
Židé se v Golčově Jeníkově tradičně věnovali i vinopalnictví. Vinopalnu spravovala nejprve rodina Kornfeldova, pak Katzova.
K oblíbeným obchodům patřila také Rothova pekárna.

Dějiny soužití židovského a nežidovského obyvatelstva v Golčově Jeníkově

Ještě v průběhu 10. století byli v Čechách židovští obchodníci vítani stejně jako kupci románští či němečtí. K prvním pogromům dochází v souvislosti s křížovou výpravou v 11. století.
Zhoršení situace nastává ve 14. století. Před Velikonocemi 1389 dochází například k velikému pogromu v pražském židovském městě. Z této doby (1337) se dochovala také zmínka o pogromech na Čáslavsku. Golčův Jeníkov se v pramenu nezmiňuje. Později výrazně kališnické město přijímalo nekatolické obyvatele vlídně. Traduje se, že Židé s husity sympatizovali. Dokonce je i finančně podporovali. Za trest pak byli z některých sídel, například z Jihlavy, vypovězeni. Stěhují se proto do menších měst na panstvích utrakvistické šlechty.
Židé se sžívají s českými městy. Během třicetileté války bojovali pražští Židé proti Švédům. Účastnili se také hašení požárů. Proto jim Ferdinand III. udělil právo užívat jako svůj znak švédskou helmici uprostřed šesticípé hvězdy. Za finanční pomoc ve válce jim navíc povolil umístit stánky a krámky na náměstích a trzích. Mohli dokonce vykonávat téměř všechna řemesla s výjimkou výroby zbraní.
Židovské komunity se během války rozrostly o uprchlíky z Polska, Ukrajiny a Uher. Roku 1670 hledají v Čechách útočiště i Židé vypovězení z Vídně. Populační expanzi přerušil koncem 17. století mor.
Roku 1724 nařídil Karel VI. sčítání židovského obyvatelstva. Výsledky - napočítáno bylo okolo 50 000 mimopražských Židů - způsobily, že se pokusil omezit přírůstek židovské populace pomocí tzv. familiantských zákonů z roku 1727. Stanovily povolený počet rodin na jednotlivých územích a právo na ženitbu přiznávaly jen nejstaršímu synovi.
Ani císařovna Marie Terezie nebyla židovskému obyvatelstvu příliš nakloněna a pravidelně vydávala příkazy k jeho vystěhování, nejprve z Prahy, pak z celé země. V momentě, kdy se jí podařilo docílit vystěhování Židů z hlavního města, však narazila na odpor cechů. Řemeslníci postrádali židovské zákazníky i obchodníky, od nichž kupovali levné suroviny. Císařovna tedy umožnila Židům návrat do města. Povolila, aby zůstali v zemi. Vybírala od nich však vysokou toleranční daň.
Panování Josefa II. (1780-1790) se v historii českých židovských obcí odrazilo dvojím způsobem. Josef II. podporuje sice ekonomický rozvoj, zároveň se však snaží prosadit kulturní asimilaci (ve smyslu poněmčení) židovského obyvatelstva. Výuka v židovských školách probíhá v němčině, také záznamy obce mají být vedeny v německém jazyce. Židé si dokonce musí zvolit německé příjmení a vybrat jedno ze seznamu 109 mužských a 35 ženských povolených jmen. Přestože formálně došlo k zrovnoprávnění judaismu s ostatními konfesemi, Josef II. nezrušil familiantské zákony.
Skutečnou občanskou a politickou rovnoprávnost přináší tedy až revoluční rok 1848 a následně ústava z roku 1867.
Soužití židovského a křesťanského obyvatelstva v Golčově Jeníkově poznamenala na koci 19. století tzv. hilsneriáda. Na Škaredou středu roku 1899 byla poblíž Polné zavražděna mladá křesťanská dívka Anežka Hrůzová. Způsob usmrcení připomínal práci židovského řezníka -
košera. Z činu byl obviněn místní židovský mladík Leopold Hilsner. Oživily se tak staré pověsti o rituálních vraždách (alilat dam). Zdvihla se vlna protižidovsky zaměřených projevů. Ačkoliv na Hilsnerovu obhajobu vystoupilo velké množství znalců a vzdělaných lidí, mimo jiné například T. G. Masaryk, mladík byl odsouzen k trestu smrti. Později byl rozsudek změněn na doživotní vězení.

Současná podoba židovského města, snímek z roku 2002 zachycuje uličku k synagoze

Ze spoluúčasti na zločinu byl nařčen také učitel jeníkovské židovské školy Moritz Kurzweil, který přišel do města z Nového Ettingu v Čechách v březnu 1898. Podezření vyvolalo v Golčově Jeníkově velké nepokoje spojené s vytloukáním oken, rabováním obchodů a bojkotem židovského podnikání.V červnu 1899, ještě před koncem školního roku, byl Moritz Kurzweil nucen město opustit.